Tento web používá soubory cookies,
a to jen ty nezbytné pro správné fungování.
Klub chovatelů teriérů byl založen 8. prosince 1924. Pokud máte chvilku se v každodenním shonu trochu zastavit, řekneme vám něco bližšího o létech dávno i nedávno minulých.
Ve čtyřicátých letech našeho letopočtu pokořily římské legie Británii. Pro legionáře, zvyklé spíše na těžká bojová plemena, se stali velkým překvapením malí rychlí lovečtí psi. Byli nesmírně stateční, odolní proti nepříznivému ostrovnímu počasí a ochotně následovali zvěř až hluboko pod zem. Právě způsob práce jim dal jméno, které by se dalo do češtiny přeložit nejspíše jako pes zemní. Podle latinského výrazu pro zem (terra) je legionáři pokřtili na terrarii. Od těch dob se původní teriéři stali základem pro vznik řady různorodých plemen, která mimo název spojuje nebojácnost, temperament a schopnost následovat zvěř kamkoliv. Jsou to vlastnosti, které řadí teriéry mezi lovecké psy a pro které je na území Anglie, Irska a Skotska chovali již před mnoha staletími. V dnešní době je při výkonu práva myslivosti používána jen část teriérů. Ti ostatní dělají společnost lidem stejně jako řada jiných plemen. Svoje původní poslání mají ovšem ve svých genech hluboce zakotveno a lovecké schopnosti projeví často v okamžiku, kdy o to jejich majitel nejméně stojí.
Mýlí se ten, kdo předpokládá, že seznam ve světě chovaných plemen psů je uzavřen. I v současné době některá plemena vznikají. Někdy se jedná o obnovení určitého dříve chovaného plemene, někdy opravdu vzniká plemeno zcela nové. Mezinárodní kynologická federace FCI stanovila pro uznání nových plemen velmi přísné podmínky. Většinou je předem jasné, jak by budoucí pes měl vypadat, a vše probíhá podle stanoveného chovatelského záměru, tedy jakéhosi plánu práce, jehož výsledkem je novém psí plemeno. Dříve, a to nejen v případě teriérů, byla situace značně odlišná. Původní chovatelé nekladli příliš velký důraz na krásu, pro ně byla nejdůležitější práce, kterou dokázal pes vykonat, a jeho odolnost a schopnost překonat nepřízeň počasí. O genetice a zákonech dědičnosti tehdejší chovatelé mnoho nevěděli. Zkušenost je ale učila, že děti jsou podobné rodičům a prarodičům a že to platí stejně u lidí jako u zvířat. Pokud se tedy někde objevila po pracovní stránce šikovná fenka, měli o její potomstvo zájem lovci z širokého okolí. Jako partnera se jí pak tehdejší chovatel snažil vybrat psa stejně výkonného. V chovu se uplatnili jen jedinci, kteří měli natolik silnou konstituci, aby přežili v krušných životních podmínkách, a zároveň vykazovali vlastnosti, požadované jejich majiteli. Pes, který nesplnil požadavky kladené na povahu, nebyl zajímavý, pro majitele neměl žádnou cenu a stával se pro něj zbytečnou zátěží. Z dnešního hlediska to byla selekce velmi tvrdá, ale určitě úspěšná. Rozhodující nebyla samozřejmě jen povaha. Svoji roli hrál i vzhled. Pokud měl být pes používán jako norník, musel mít odpovídající velikost. Bernardýn by se do nory nevešel. Řada tehdejších chovatelů vyhledávala i bílé psy. Ti byli totiž lépe vidět a snadněji se odlišili od zvěře.
Za prapředka většiny ostrovních teriérských plemen je považován staroanglický teriér. Dnešní teriéři mu nejsou, snad s výjimkou manchester teriéra, příliš podobní. To ale nic nemění na tom, že v sobě nesou genetickou výbavu, kterou je právě jejich předek zvláště v oblasti povahy vybavil. Jednotlivé územní celky byly poměrně izolované, a tak skoro nedocházelo k promíchání psů a často ani lidí. V poměrně uzavřené psí populaci se prosazovali silní jedinci, a položili tak základ pro vznik budoucích plemen. Podle místa původu se velmi často odvozovaly i názvy jednotlivých plemen. Jako příklad lze uvést bílého teriéra ze západní vysočiny - west highland white teriéra, nebo lakelanda, kterému jméno dala jezernatá horská oblast Lake districtu. V průběhu XIX. století se angličtí chovatelé přestali zajímat jen o pracovní stránku chovu, ale do určité míry se zaměřili i na jednotný vzhled - exteriér určitého plemene. Svoje odchovy také chtěli ukázat veřejnosti. Na jednotlivých výstavách (určitě probíhaly jinak než ty dnešní) se začala předvádět i teriérská plemena. Jejich vzhled se postupně ustálil a v průběhu několika desetiletí byla zařazována do plemenné knihy anglického Cennel Clubu. V kynologické terminologii se pak udává časový údaj, který říká, kdy které plemeno bylo oficiálně uznáno.
Postupně se teriéři začali rozšiřovat i mimo oblast britských ostrovů a v některých zemích se začal vyvíjet i nový typ teriéra a po určitém čase i nové plemeno (australský teriér, český teriér, německý lovecký teriér).
V českých zemích se začali první teriéři objevovat na přelomu století a jejich chov nabral to správné tempo po I. světové válce. V té době byl nejznámější airedale teriér. Svoji velikostí, temperamentem a odvahou si získal pověst jako pes policejní. Spolu s dalšími, méně zastoupenými plemeny teriérů se majitelé airedalů sdružovali v Klubech pěstitelů a chovatelů policejních a ušlechtilých psů. Rozhodnutí o založení speciálního teriérského klubu padlo v srpnu 1923 na brněnské výstavě psů. Pod ustavující listinou stálo datum 8. prosince 1924. Předsedou nově vzniklého chovatelského klubu se stal chovatel sealyham teriérů – pan PhMr. Hynek Žák. V čele teriérského klubu stál plných 25 let. Základem teriérského klubu se stala vyjma uvedených airedalů i další plemena. Největší zastoupení měli irští teriéři, skotští teriéři, velšteriéři, sealyhamové a samozřejmě foxteriéři. Ti získávali stále větší popularitu a v roce 1928 se vyčlenili do samostatného klubu. Do určité míry to bylo ovlivněno i tím, že právě foxteriéři se projevovali jako ideální lovecké plemeno, a tak si svoji cestu hledali v rámci společenství Českomoravské myslivecké jednoty. Postupně se počet u nás chovaných teriérských plemen zvyšoval. Původní název chovatelského klubu přestal být vyhovující, jsou přece i jiná než drsnosrstá teriérská plemena, a tak klub sdružující chovatele, majitele a přátele temperamentních psů získal nové jméno – Klub chovatelů teriérů. Pod tímto názvem funguje dodnes.
Postupně sbírané zkušenosti se uplatnily v roce 1934, kdy Klub chovatelů teriérů vydal nový Chovatelský řád. Vedl vlastní plemennou knihu a vystavoval pro odchovy svých členů průkazy původu. Zavedl i nejvyšší ocenění přiznávané v zahraničí – titul Champion. Pořádány byly chovatelské a výstavní přehlídky, ke slovu přišel i výkon. Spolu s klubem Norník byly připravovány zkoušky z norování. Dostavily se i první mezinárodní úspěchy. Málokdo ví, že právě teriér z našeho chovu, irský teriér Aero Dandy paní Vlasty Baitlerové, byl prvním československým psem, který získal titul mezinárodního šampiona krásy – Interchampion.
Slibně se rozvíjejícím teriérům se do cesty položila druhá světová válka. Stejně jako v dalších oblastech života znamenala zastavení veškerého vývoje. Udržet po dlouhých 5 let velkou část chovného materiálu nebylo nic jednoduchého, ale přesto se to našim chovatelům podařilo. A tak se v roce 1945 konala první poválečná akce – Jubilejní výstava teriérů. Přihlášeno bylo 124 psů a fen plemene airedale teriér, kernteriér, irský teriér, kerry blue teriér, sealyham teriér, skotský teriér a skajteriér. Na této výstavě se poprvé udělovaly medaile za dosažené výsledky v chovu a výcviku teriérů.
Po válce docházelo v kynologii k řadě organizačních změn. Původní předválečná Československá kynologická unie se přejmenovala na Československou kynologickou jednotu. Po ustanovení Svazarmu byl mezi jeho kluby zařazen i Klub chovatelů teriérů. Postupně se ale došlo k závěru, že svými vlastnostmi teriéři patří spíše do skupiny plemen loveckých a klub, s výjimkou plemene airedale teriér, našel svoje místo v rámci Československého mysliveckého svazu. Ne všichni chovatelé a majitelé teriérů byli se zařazením svého plemene mezi lovecké psy spokojeni. Po určitou dobu to znamenalo povinné členství v ČMS pro každého, kdo chtěl teriéry chovat. Chov jako takový byl poměrně přísně řízen a velmi často měli rozhodující slovo lidé, kteří o některých plemenech nevěděli vůbec nic. Ne vždy jim byl rozdíl mezi schopnostmi a možnostmi teriérů a ostatních, zvláště pak velkých plemen jasný. A tak bylo období, v kterém shora nadiktované podmínky pro zařazení do chovu v oblasti výkonu u malých loveckých plemen byly tvrdší a přísnější, než např. u ohařů. Objevovaly se i snahy roztrhnout teriérskou rodinu a většinu plemen přesunout do Českého svazu chovatelů, kam v té době patřila plemena společenská. Zásluhou tehdejších představitelů Klubu chovatelů teriérů, zvláště pak manželů Baitlerových, paní Růženy Votavové a nezapomenutelného pana Jaroslava Vaněčka, se povedlo udržet teriéry pohromadě. Výjimkou se stali pouze yorkshire teriéři, kteří se stali jedním ze společenských plemen.
Organizační zařazení teriérů mezi lovecká plemena nemělo jen svoje stinné stránky. Zelenou dostala zvláště plemena častěji využívaná při výkonu práva myslivosti. Velký vliv to mělo hlavně na chov velšteriérů, kteří se stali právě pro svoje pracovní vlohy jedním z nejrozšířenějších loveckých plemen. Ve stejné době se slibně začal rozbíhat i chov jagdteriérů. Ti byli sdruženi v samostatném chovatelském klubu se sídlem na Slovensku. Svoje zastoupení měli teriéři nebo spíše jejich majitelé i na nejvyšší světové úrovni. Málokdo ví, že po jedno volební období byl presidentem FCI čechoslovák Ing. Růžička – majitel mimořádně kvalitního velšteriéra Aero Vostok.
V roce 1960 bylo mezinárodní kynologickou federací FCI uznáno nové plemeno – český teriér. Nenáročný a líbivý pes si rychle získával popularitu a zvláště v zahraničí se brzy stal pojmem.
Českým a slovenským chovatelům teriérů se i po II. světové válce podařilo přes značné potíže udržet kontakt se zahraničním chovem. „Ven“ se jezdilo krýt, někomu se občas povedlo dovézt i kvalitní nové jedince. Neměli jsme ale moc přehled o tom, jak by asi naše odchovy v zahraniční konkurenci dopadly. Vedení klubu vzdorovalo snaze tehdejšího vedení lovecké kynologie a odmítlo zavést přísně řízený chov stejně jako z dnešního hlediska trochu spornou liniovou plemenitbu. Spoléhali jsme a do dneška spoléháme na samostatnost a zodpovědnost chovatele. Po roce 1989 se ukázalo, že jsme sice byli izolováni, ale že na tom nejsme v chovu teriérů nijak špatně.
Rok 1989 měl dopad na veškerou v Československu prováděnou činnost a samozřejmě i na chov psů. I tady se ukázalo, že si leckdo pod pojem demokracie představuje stav jakéhosi bezvládí, stav, kdy si každý, bez ohledu na ostatní, může dělat, co chce, a veškeré předpisy pak bere jako omezování osobní svobody. Určité problémy se nevyhnuly ani Klubu chovatelů teriérů. Ve vedení klubu nedocházelo, na rozdíl od jiných plemen, k žádným neshodám, ale někteří členové klubu měli na jeho činnost od většiny ostatních značně rozdílné názory. Naše podmínky pro zařazení do chovu a hlavně věková omezení a předpis říkající, že fena může mít v kalendářním roce pouze jeden vrh, naprosto nevyhovovaly čistě ekonomicky uvažujícím lidem, a to zvláště v období, kdy zájem o štěňata byl velký a jejich cena stoupala. Tehdejší předpisy nedokázaly zabránit situaci v pozdější době pokřtěné „atomizací“, a tak i z našeho klubu se odtrhlo malé množství chovatelů některých plemen. Postihlo to např. westy, kerny, dandie dinmonty, skaje a později i norfolky a norviče. Noví majitelé štěňat se v nastalé situaci obtížně orientovali a výběr chovatelského klubu byl z jejich strany spíše náhodný.
S podobnými problémy se potýkaly i další chovatelské kluby a není asi nutné připomínat, že průvodní spory a hádky byly často více než nepříjemné. U teriérů vše proběhlo celkem klidně. Prostě jsme si řekli, že kdo s námi nechce být, ať není, a že je řada lidí, u kterých odchod přímo vítáme. Nepřijali jsme žádná opatření přikazující využívat jen chovné jedince našich členů. Vedení klubu zastávalo a doposud zastává názor, že pokud mají lidé mezi sebou problémy, ať si je také mezi sebou řeší a nezatahují je mezi psy. A že problémy jsou, dokazují i současné dohady o tom, který že z klubů rozdělená plemena chovajících bude v příštím roce pořádat speciální výstavu.
V roce 1989 se od Klubu chovatelů teriérů oddělili bulteriéři. Jejich počet prudce narůstal a je to plemeno tak specifické, že nárok na samostatný klub mohl zpochybňovat pouze kynologický diletant. Dneska patří Klub chovatelů bulteriérů k větším klubům a před prací, kterou v plemeni odvedli, je třeba hluboce smeknout. Naši bulteriéři jsou překrásní. V roce 1993 došlo k dalšímu dělení. Spolu se státem se museli rozdělit i chovatelské kluby. Na Slovensku dnes funguje Klub chovatelů teriérů a foxteriérů a funguje víc než dobře. Zastoupená plemena vede s nadhledem a chov teriérů na Slovensku je rok od roku lepší. Slovenští foxteriéři, skajové nebo velši tvoří evropskou špičku.
Skupina FCI č. III je skupina krásná a početná. Klub chovatelů teriérů vede chov osmnácti plemen. Pro přísné zastánce úzce specializovaných klubů je to číslo neuvěřitelné. Je nutno ale poznamenat, že i v zahraničí jsou teriéři organizováni v podobných klubech. Úspěchy odchovů členů KCHT dokazují, že teriéři v České republice vykazují velmi pěknou úroveň. Za posledních dvacet let se řešil snad jediný chovatelský přestupek našeho člena. Počty zápisů štěňat i počty psů přihlášených na výstavy se v celkovém čísle nemění, k určitým změnám dochází pouze v zastoupení jednotlivých plemen. Trochu jiná je situace ve výkonu. Zákaz kontaktního norování znamenal určité oslabení chovu velšteriérů. Mimo jiné k tomu vedla i neochota majitelů pustit do nory nepřipraveného psa. Pracovní schopnosti teriérů ovšem nejsou omezeny jen na práci pod zemí. Důkazem je stále stoupající obliba border teriérů jako pracovních psů.
Zájem o práci mají ale často i majitelé plemen, u kterých bychom to ani nepředpokládali. A tak zkoušky skládají mimo velšteriérů, lakelandů, bordrů a irských teriérů např. i kerni, westíci a skotové. Lovecké vlohy mají všichni teriéři. Záleží jen na jejich majitelích, jak je využijí. Řada teriérů se začíná ukazovat i na parkuru agility. Zvláště pro mladé „teriérkáře“ to může být příjemná zábava.
V kruzích Junior Handlingu se ukazují naši mladí vystavovatelé. Vždy patří k tomu nejlepšímu a obavy o budoucnost našeho chovu není třeba mít.
V posledních deseti letech jsem se pohybovala mezi v naší kynologii nejvýše postavenými funkcionáři. Problémy, které se v kynologii řeší, i vliv, který právě nejvyšší funkce dokáží na některé z nás a jejich následné vystupování mít, ve mně občas vzbuzovaly dojem, že pravdu má jeden kolega, který říká, že: „Největším nepřítelem psa je organizovaný kynolog.“ Členové našeho klubu mě přesvědčují o opaku a jsem velmi ráda, že plemeno, u kterého jsem v roce 1968 zakotvila, byl právě lakeland teriér.
Období od roku 1924 po dnešek může být dlouhé, může být i krátké. Je třeba ale připomenout, že málo chovatelských klubů se může pochlubit tak dlouhou činností. O tom, zda oslavíme i další výročí, budeme rozhodovat sami. Může se stát, že ekonomická situace citelně omezí chov psů. Lze jen doufat, že stejně jako dřív, i v nastávající nepříliš jednoduché době naši členové možná chov trochu omezí, ale neopustí jej. V úvodu katalogu našich výstav bývá uvedeno že: „Pes má mnoho úkolů. Jedním z nejdůležitějších je dělat člověku radost“. A radost, tu dokáží teriéři bez ohledu na plemeno dělat často a velmi dlouhou dobu.
Vladimíra Tichá, hlavní poradkyně chovu